Včera v podvečer v zasedací místnosti na zimním stadionu proběhla přednáška k plánovanému vyšetření zraku hráčů HC Lvi Břeclav.
Již neodmyslitelně patří do Břeclavi, oblíbený trenér a zároveň hráč lvů však s hokejem začínal na Vysočině.
Filip Hrbatý patří ke třetí generaci hokejistů Hrbatých. Jan Hrbatý, dědeček Filipa přezdívaný „rychlík Vysočiny", spojil své jméno s Duklou Jihlava. Zároveň reprezentoval Československo na třech mistrovstvích světa, a z olympijských her v Grenoblu si přivezl stříbrnou medaili.
V Jihlavě také začínal nynější břeclavský trenér. Po hokejových zkušenostech v nejvyšších mládežnických soutěžích, 1. a 2. české lize nebo například v nejvyšší in-linové lize na Kanárských Ostrovech, zamířil hokejový cestovatel na jih Moravy.
Proč jste se v sezoně 2012/2013 rozhodl pro trénování v Břeclavi a jaké zde byly Vaše začátky?
Hrál jsem tenkrát ve Francii in-line hokej a nevěděl jsem, jestli budu dále pokračovat. V té době mě oslovil Jakub Klimovič, (se kterým jsme se znali z Olomouce) s možností ucházet se o pozici trenéra v Břeclavi. Po vzájemném kontaktu s vedením klubu se ze mě stal břeclavský trenér.
První sezónu jsem trénoval 4. třídy, což byli kluci ročníku 2003 a 2004, které jsem koučoval ještě další dva roky. Postupně mi byly přiděleny další funkce, až jsme se domluvili, že budu dělat svazového trenéra žáků. V této činnosti jsem zůstal až do konce sezony 2019/20.
Jak byste zhodnotil uplynulé roky? Představoval jste si klub tam, kde se aktuálně nachází? Je něco co byste zpětně změnil?
Tak řekl bych, že se udělalo opravdu hodně práce, která je doufám pro všechny znát a vidět. Minulé vedení Jaroslav Raclavský, Albert Schweitzer a Jakub Klimovič měli na všechno ohledně hokeje dobrý názor a správně vytyčené cíle. Od začátku jsme se na všem shodli a klub mohl začít vzkvétat.
V té době nebylo v klubu tolik dětí jako dnes, některé kategorie se ani nepřihlašovaly do svazových soutěží. Postupem času se nám společnými silami podařilo přilákat spoust dětí a dát dohromady všechny ročníky. Dostali jsme se také do povědomí nejenom na české hokejové scéně. Zpětnou vazbou pro nás bylo, že se nám podařilo vychovat kluky, kteří v současné době hrají nejvyšší soutěže v republice a dělají našemu klubu dobré jméno.
Řekl bych, že jsme klub vypracovali tak, že kluci nemusí za lepším hokejem za každou cenu odcházet jinam. Naopak, v mládežnických kategoriích se nám díky dobré práci hlásí hráči i z jiných okolních klubů. Myslím se tedy, že se nám práce v klubu velice podařila.
V dnešním rozpoložení máme šanci se ucházet v kategorii dorostu a juniorů o vyšší soutěže. Otázkou zůstává, jak bude český svaz měnit nebo upravovat soutěže. Když dlouze přemýšlím, nenapadá mě nic, co bych zpětně měnil.
Po letech jste skončil v pozici žákovského svazového trenéra. Jaké mělo toto rozhodnutí důvod? V pozici kouče zůstáváte i pro nadcházející sezónu (2020/21) a to na postu hlavního „lodivoda“ juniorů a mužů. Proč zrovna tyto dvě kategorie?
Hlavní důvod je, že se mi narodila dcera. Chci s ní trávit co nejvíce času, tak jsme se s manželkou domluvili, že půjdu na rodičovskou dovolenou. V trénování budu dál pokračovat u těchto dvou kategorií mimo jiné také proto, že jejich tréninky probíhají ve večerních hodinách a budu tak vše stíhat. Tímto bych chtěl poděkovat manželce Báře, která mi vychází vstříc a dělá maximum proto, abych i při rodičovské dovolené mohl zůstat u trénování.
Musím ale také přiznat, že mě to poslední dobou táhne spíše k dospělejšímu hokeji, než k trénování dětí. Bylo to ve mně vždy, ale chtěl jsem si projít celou hokejovou cestu. Dále bych se chtěl věnovat starším kategoriím. U nejmenších dětí je hokej spíš o učení dovedností. U starších hráčů, či mužů je to už více o soutěžení a hokeji. Třeba se mi poštěstí a budu mít příležitost trénovat i na vyšší úrovni - nejlépe tady v Břeclavi.
Před nedávnem skončila letní příprava, jak jste spokojený s přístupem a výkony hráčů v obou Vašich kategoriích?
Zajímavá otázka. Přiznám se, že jsem z toho měl zpočátku celkem obavy, protože vím, jak to v minulosti bývalo s letní přípravou ohledně docházky. Nakonec bych ale citoval pana Zenkla ze seriálu Okresní přebor: "Mírnej optimismus".
V kategorii mužů jsme se dohodli, že kluci už jsou dost staří na to, aby se dokázali připravit sami. Mají tak letní přípravu individuální, ale schází se jednou týdně na fotbálek. Slušný počet z nich ještě chodí 2x týdně na in-line – z čehož mám velkou radost, ale zároveň mě dost mrzí, že se ho letos nemohu kvůli zranění účastnit.
U juniorů musím říct, že mě kluci překvapili, jak přípravu vzali zodpovědně. S docházkou na tréninky jsem víceméně spokojen a s jejich průběhem úplně. Ke klukům se také připojili tři hráči z mužů, což mě potěšilo velice a mladším to dává motivaci více makat.
Do sezóny máte velké cíle. S juniory postoupit do extraligy a s A-týmem do play-off. Řídíte se heslem Vašeho trenérského kolegy Hökla? ("Pokud tým nemá cíl, nemůže myslet na úspěch" pozn. red.)
S kolegou Höklem naprosto souhlasím. Co se týče mužů tak věřím, že se nám podaří udržet stejný kádr jako v loňské sezoně. Už spolu hrajeme pár let a mám pocit, že si to začíná sedat. Přál bych si, aby se nám letos podařilo postoupit do play-off z vyšších příček. Začínali bychom tak první utkání doma. Krajská soutěž mužů je ale specifická v tom, že nikdy nevíte, jak budou vypadat soupeři. Kádry týmů se hodně mění a každá sezóna může být úplně jiná. Byl bych také rád, kdyby se nám dále dařilo mezi muže zapojovat juniory.
U juniorů byl jako cíl nastaven postup do extraligy. Samozřejmě ale vím, že to nebude jednoduché. Nemáme úplný přehled o všech soupeřích. V úspěšnou sezónu doufám, protože věřím síle týmu, který teď máme. I tak by bylo ale vhodné ještě kádr doplnit o nějaké zkušenější hráče.
Mimo trénování stále ještě aktivně hrajete, právě za břeclavské muže. Vnímáte vůbec nějaký rozdíl v přístupu ke hře z pozice trenéra, kde jste v uplynulé sezoně působil, nebo hráče?
V loňském roce jsem si kvůli zrnění mohl vyzkoušet obojí. Musím říct, že když jste jen na lavičce tak tam je na rozmyšlenou dostatek času. Máte prostě nadhled a je to o dost jednodušší.
Když jsem ve hře, tak se kolikrát nestačím ani vydýchat a do toho musím říct, kdo půjde na led. Úplně nejhorší ale je, když hráčům něco (někdy i důrazně) vytýkám, a pak jdu na led a tu stejnou chybu udělám sám. To bych vám přál, vidět pak ty pohledy.
S klukama jsme si to ovšem hned na začátku vyříkali a musím říct, že to berou dobře a dokážou občas zkousnout i nějakou tu moji "blbost".
Děkuji za rozhovor a přeji hodně štěstí do nové sezóny.
Také děkuji.