HC Lvi Břeclav
229_20211114_195055.jpg

Kamila KRUTÁKOVÁ: “U zdravotníků se teorie často liší od praxe… Snažíme se břeclavskému hokeji dělat dobré jméno i mimo sportovní prostředí…”

Kamila Krutáková. Ne všichni ji možná znají, výrazně se však zapsala do historie břeclavského hokeje. Nejčastěji ji můžete vidět na střídačce ve zdravotnickém kabátu nebo na zápasech s foťákem. Stala se také iniciátorkou nejedné dobročinné akce, jenž se v rámci našeho hokeje zrealizovaly a dělají nám dobré jméno.

Vezmeme to úplně z kraje. Jak jsi se vlastně dostala k hokejovému prostředí?

Začalo to tím, že můj taťka tu už dříve hrával amatérský hokej a naši mě jednou za čas brali na veřejné bruslení. Pak se mi narodil brácha, který byl od malička vedený cestou hokeje. Také začal nejdříve na "veřejňácích", kde ho taťka učil bruslit. Později začal s přípravkou, dostal se do hokeje a tím mě vlastně vzal s sebou. Takže jsme s rodiči jezdili na turnaje, zápasy... Jednoduše všude jsme se snažili být s ním.


Tvůj bratr Richard se v kategorii dorostu z Břeclavi dostal do vyšší ligy v Přerově. Hokej tedy znáš i trochu z pohledu hokejisty?

Tak trochu asi znám (smích). Je to pro hráče náročné fyzicky i psychicky a vlastně nejen pro hráče, ale i rodiče. Když nyní vidím, co všechno to je za výdaje, ať už je to výstroj, dojíždění, ubytování nebo i čas. Myslím, že je to dost časově i finančně náročné. Bráchu se snažíme podporovat i nyní, takže jednou za čas jedeme do Přerova nebo když třeba hraje v Brně, tak se jedeme podívat.


Lákalo by tě také hrát hokej? Například za ženy? (teď ale i dřív)

Když jsem byla mladší, tak jsem došla za rodiči s tím, že bych taky chtěla hrát hokej, ale bylo mi řečeno, že je to hodně o fyzickém kontaktu. Potom v těch starších kategoriích a vlastně v té době tady ani nebylo družstvo žen, takže bych hrála asi s klukama, což naši úplně nechtěli. Ale měla jsem i svoje koníčky. Ať už to byla jízda na koni nebo potom jsem i chvíli hrála na housle a jiné hudební nástroje, takže jsem měla svých aktivit dost a asi by to ani nešlo zkombinovat.

A kdyby ti v tuto chvíli, kdy tady je tým žen, bylo čtrnáct, změnilo by se něco?

Určitě bych do toho šla, kdybych byla mladší a věděla, že budu hrát v té ženské kategorii, tak bych se tomu nebránila.


V současné době děláš na zápasech Lvíků i Lvů zdravotníka. Jak se dostaneš k takové funkci? je potřeba ve zdravotnictví pracovat? (jaké jsou požadavky a nároky na dozor na zápasech)

 

Ono to začalo tím, že jsem se skamarádila s pár lidma z kotle (v té době) a chodila jsem pravidelně fandit na zápasy. Z tribuny jsem před sebou vždy měla střídačku, kde stál ten zdravotník a v duchu bylo mým snem, abych tam jednou stála i já. No a tak jsem začala studovat a zjišťovat, co vše je k tomu potřeba. Ulehčilo mi to i že brácha začal hrát hokej. Tehdy to byla paní Javůrková, se kterou jsem se spojila a ona mi řekla nějaká kritéria, co by bylo potřeba. Já v té době studovala "zdravku". Potřebovala jsem mít hotové aspoň určité předměty, jako je třeba první pomoc. Důležité je aby zdravotník měl minimálně nějaký kurz první pomoci, který je uznaný Českým hokejovým svazem. Ve třeťáku jsem tedy už poprvé začala hlídat. Zpočátku to byly ty malé kategorie (přípravky a první, druhé třídy) a postupně jsem se dostala až do současné pozice. (Zdravotník A-týmu pozn.red.).

Co vím, tak všichni zdravotníci, co tu na zimáku děláme, pracujeme ve zdravotnictví. Konkrétně přímo v břeclavské nemocnici. Myslím, že je to určitě dobré pro praxi.



V této sezóně můžeme na zápasech v Břeclavi vídat tři zdravotníky. Máte tedy nějak rozdělené kategorie, případně liší se nějak dozor u malých dětí a třeba u mužů?

Ano, snažíme se to tak rozdělit, že když někdo přijde, tak zpočátku hlídá ty přípravky a první, druhé třídy, kdy nejde tak o ten fyzický kontakt. Malé děti hrají, dá se říct, s klapkami na očích a vidí jen tu branku, takže nechodí do těla. Těch úrazů je pak míň a především nejsou tak závažné jako třeba u mužů.

Co se týče toho rozdělení, tak se to snažíme dělat rozumně. Třeba Dáša ( kolegyně) má na hokeji oba kluky, tak se na ně chodí dívat, když není v práci, tak je rovnou i hlídá jako zdravotnický dozor.

U malých dětí jde spíše o to je utěšit?

Ano, je to tak. Namastit, pošplíchat a utěšit.


Co tedy tato funkce v praxi obnáší?

Určitě je to nějaký základ první pomoci. My jsme to měli na střední škole jako povinný předmět, ale jak to bývá. Teorie se občas úplně liší od praxe. Jedno nás naučí na škole a s druhým úplně jiným pak přijdeme reálně do kontaktu, takže je určitě fajn, že my tady při hlídání zápasů děláme také na plný úvazek v nemocnici, kde si člověk v praxi rozvíjí znalosti a schopnosti. Určitě víc než na škole.

Co při zápasech řešíte nejčastěji?

Nejčastější bývají namožené svaly, nebo naraženina a občas nějaká zlomenina.


Malinko se přesuneme...


A-týmu děláš zdravotnický dozor, ale také pravidelně fotíš zápasy. Na webu a sociálních sítích tvé jméno u fotek figuruje pravidelně. Jak jsi se k tomu dostala? 

To začalo v roce 2012, kdy rodiče dostali na Vánoce kompakt. To byl takový první začátek, kdy jsem jim potají ten foťák brala a fotila jsem si různé detaily. Vzpomínám si, že když jsme měli na Vánoce ozdobený stůl, tak jsem si tam fotila detaily té výzdoby a hořící svíčky. Začalo mě to bavit a později, když už jsem chodila i na brigády a měla našetřené nějaké peníze, tak jsem si pořídila, v té době asi za tři a půl tisíce, svoji první zrcadlovku. Samozřejmě z druhé ruky (smích). A začala jsem tak nějak fotit. Brácha hrál hokej, takže jsem foťák vzala občas i sem na zimák a lidem se fotky začaly líbit, začali si o ně říkat, ptát se kdy přijdu na trénink nebo na zápas, že by nějaké fotky chtěli.

No a tak jsem u toho zůstala a postupně jak jsem získávala zkušenosti a díky práci i peníze, tak jsem si začala vydělávat na lepší vybavení a snažím se to posouvat dál a dál.

Dál a dál... Třeba i mimo hokej?

Jo, fotím i mimo hokej. Především zvířata. Baví mě fotit dostihy, takže objíždím dostihové stáje a fotím dostihy nebo i dostihové tréninky. Když je potřeba, tak fotím také pro břeclavský útulek.

Koně máš i v logu. Když ještě ale zůstaneme u hokeje. Od letoška fotíš také pro Juniorský hokej. (to je mezi mladými hokejisty nejrozšířenější stránka)

To začalo právě v Přerově. Když tam v létě byl turnaj dorostu, tak jsem se na něm seznámila s Ronaldem Hanselem. Zkontaktovali jsme se přes facebook, kdy jsem mu nabídla, že když pojedu fotit bráchu, tak bych mu fotky poskytla a mohl by udělat album právě na juniorském hokeji, protože ti kluci jsou za fotky opravdu rádi a vždy se mě ptali, kde je najdou. Takže teď už je můžu odkázat na juniorský hokej a je to vlastně reklama pro obě strany.



Vrátíme se zpátky k Břeclavi. Nutno zmínit, že u nás fotíš zápasy, v létě i tréninky. Určitě jsi nad tím za tu dobu strávila spoustu času, ale nenecháváš si za to platit.

Za mladší kategorie jsem si za focení nenechala platit nikdy. Ale u mužů mi pan Gabriška (vedoucí A-týmu pozn. red.) nabídl, že za každý nafocený zápas dostanu určitou finanční odměnu. Ty peníze jsem si ze začátku schovávala a až jich bylo víc, tak jsem je předala panu Kubovi (tehdejší kustod A-týmu pozn.red.), který je spolu s paní Kubovou využili na náklady útulku.

Pak jsem se vlastně domluvila s tebou (Michalem Martinčíkem), že peníze budou pasé a jednou za rok uspořádáme celou akci na podporu útulku.


Je to tak. Jako odměnu jsi požádala A-tým o podporu útulku v Bulharech. Z tohoto útulku sis sama brala psa.

Ano je to tak. V roce 2016 jsem si na podzim brala fenku německého ovčáka, která byla nalezena v Břeclavi  vyhozená na ulici. Tehdy to bylo půlroční štěně, o které se nikdo neozval a tak jsem si ji tedy z toho útulku adoptovala.

U ní byl problém se socializací. Ten pes vůbec neznal kontakt s lidmi, nevěděl vůbec nic ze základní poslušnosti. Bylo opravdu vidět, že se jí nikdo nevěnoval. Takže jsme si to všechno prošli znovu, chodili jsme na kurzy poslušnosti a trénovali jsme doma. Původní plán byl, že bych chtěla psa na obranu, na sportovní kynologii. Akorát se ukázalo, že ona na to povahově není, takže jsme chodili na agility (to je když pes skáče přes překážky, různé dráhy a podobně.) To ji hrozně bavilo a vždycky se tam unavila. Ale ozvaly se nějaké zdravotní problémy, takže jsme to museli přerušit. Vzhledem k její povaze jsme se tedy rozhodli zkusit canisterapii. Ukázalo se že se na to dokonale hodí a především, že si to užívá. Pár let zpátky jsme složili základní zkoušky. Nyní již má "osvědčení" na canisterapii doživotně.


Dobročinné akce se nejednou zrealizovaly. Stojíš tedy i za touto pozitivní stránkou břeclavského hokeje.

Máš v plánu další podobné akce? (v rámci hokeje, nebo i mimo)

Já mám v tomto veliký problém. Jednoduše, když má něco přijít, tak to přijde velmi spontánně, takže já takto dopředu nic neplánuji. Když mě něco napadne, tak zkusím oslovit určité lidi a buďto se to zrealizuje nebo ne, ale já myslím, že s čím jsem zatím přišla, tak se dotáhlo a povedlo, za což jsem moc ráda.

Myslím že je to i fajn vizitka břeclavského hokeje. Děti i rodiče můžou vidět nějakou pozitivitu v hokeji a teď tím myslím nejen tu sportovní stránku, ale i tu vedlejší. Určitě je dobré k tomu vést právě i děti.




Teď tě požádám o upřímnost, se svojí odpovědí nemusíš spěchat.


S oblibou se hostů ptám, jaká by byla jedna věc, kterou bys za sebe vypíchla, se kterou v prostředí břeclavského hokeje nejsi spokojená?

Tak vzhledem tomu, že už na zimáku netrávím tolik svého volného času, protože tu nehraje brácha, tak už do toho tolik nevidím.

Myslím si, že dlouhodobě veliký problém, ale to asi nejen tady, je nedostatek trenérů. Podle toho, co jsem slyšela, je škoda že je tu málo trenérů, ale taky že je úplné minimum nových.

A naopak, navíc když teď máš srovnání i s Přerovem, jakou věc by jsi v vyzdvihla? Se kterou naopak spokojená jsi?

Ráda bych vypíchla břeclavský kotel. Moc se mi líbí, jak fungují na zápasech, to klobouk dolů. Protože když jsem chodívala dřív na muže, tak to bylo tak, že na straně hostů se bubnovalo a fandilo a na naší straně bylo strašné ticho. To mi přišlo jako obrovská škoda.

Ale poslední dobou se to začalo rozvíjet a to se mi moc líbí. Podpora fanoušků je super a byla bych moc ráda, kdyby se to udrželo a pokračovalo.


Na závěr. Je něco, co bys chtěla čtenářům tohoto rozhovoru vzkázat?

Chtěla bych poděkovat všem, kteří se dostali až na závěr tohoto článku, že měli nervy to dočíst až do konce (smích).

A chtěla bych jim vzkázat, ať chodí na hokej. Protože to má smysl. Určitě nechceme, aby děti seděly u počítače, ale aby dělaly nějaký sport a především to, co je baví...